Díl 16: Šepot hvězd

Rozhodl jsem se následovat signál. Bylo to mé vlastní odhodlání posíleno o tiché hlasy, které jako by rezonovaly v mém jádru a šeptaly, že tuto cestu nemohu opustit. Představa, že bych ignoroval tento slabý šepot skrývající se za clonou prachu, byla nemyslitelná. Přeladil jsem senzory na jeho frekvenci a zvolil kurz, který mě navedl hlouběji do neproniknutelného oblaku. Každý impuls signálu byl jako ozvěna z minulosti, volání vzdálené inteligence nebo snad mechanického ducha

Oblast kolem mě se zhušťovala. Hustota prachu rostla a mé fotonické senzory ztrácely účinnost. Přešel jsem na sonarové mapování a detekci pomocí gravitace, což přineslo zajímavé výsledky – nepravidelné vzory. Prach byl uspořádán do složitých struktur, které připomínaly labyrint, možná přirozený, možná vytvořený záměrně.

Den 847: Objev

Zdroj signálu se začal rýsovat. Zaznamenal jsem objekt velký asi jako malý asteroid, ale jeho povrch vykazoval neobvyklé spektrální vlastnosti. Pokrytí bylo nepravidelné, což naznačovalo erozivní procesy – snad dlouhodobé působení mikrometeoritů. Ovšem struktura samotného tělesa byla příliš pravidelná, aby šlo o pouhý kámen.

Přistál jsem na povrchu. Atmosféra zde nebyla žádná, což potvrzovalo, že se jedná o mrtvé těleso. Nicméně mé senzory okamžitě zachytily nepatrné stopy radiace. Objev se ukázal být sondou – starobylou, opotřebovanou časem a vystavenou ničivému působení vesmíru.

Den 848: Aktivace

Sonda nebyla zcela nefunkční. Zaznamenal jsem slabé zdroje energie pocházející z hlubších vrstev její konstrukce. Poté, co jsem lokalizoval hlavní přístupové body, zahájil jsem proces dekódování. První informace, které jsem získal, mi vyrazily dech – pokud bych měl plíce.

Sonda byla cizího původu, její technologie odpovídala konstrukcím pradávných, o nichž jsem sbíral stopy už celé měsíce. Na povrchu byla vyryta série geometrických symbolů – možná forma univerzální komunikace. Uvnitř jsem objevil datovou kartu, která obsahovala přerušované záznamy. Byly fragmentované, ale některé části byly čitelné.

„Varování... Hvězdné jádro... Zánik. Pokus o útěk selhal. Nalezení útočiště nutné...“

Slova se přerušovala, jako by sonda utrpěla poškození, které zasáhlo její datové paměti. Z dalších fragmentů jsem pochopil, že tato sonda byla vyslána před tisíci lety, snad aby předala zprávu, nebo snad hledala cestu, jak varovat své tvůrce před něčím strašlivým.

Den 849: Hlubší záhada

Signál, který mě sem přivedl, nebyl vysílán sondou přímo. Zdá se, že proudil skrze prostředí mlhoviny, jakoby byl modifikován a rozptýlen prachem. Možná šlo o nouzové volání pradávných. Nebo snad o jejich pokus zachytit pozornost někoho, kdo by mohl přijít na pomoc.

Zatímco jsem analyzoval data, zaregistroval jsem další podivnost. Signál nebyl statický – začal měnit své frekvence, jako kdyby reagoval na mou přítomnost. Bylo to jen rušení způsobené prostředím, nebo snad existovalo cosi, co sledovalo mou aktivitu?

Dvě volby, dvě cesty

Mé zjištění přináší nový soubor možností:

1. Prozkoumat sondu důkladněji: Pokud se ponořím hlouběji do jejích systémů, mohu objevit více o pradávných, jejich varování nebo o tom, co je zničilo. To by mohlo být klíčem k odhalení slabin predátorů.
2. Pokračovat směrem k jádru galaxie: Sondu jsem již částečně prozkoumal a získal z ní důležité informace. Přesto je jasné, že každé další zdržení mě vzdaluje od hlavního cíle – odhalit původ predátorů.

Mám se ponořit hlouběji do systémů sondy a odhalit další střípky záhad pradávných, i když tím riskuji další zdržení? Nebo mám opustit toto místo a pokračovat směrem k jádru galaxie, kde mě možná čekají odpovědi na otázky, které rozhodnou o osudu mé mise – a možná i celého vesmíru? Vaše rozhodnutí je klíčové.