Díl 3: Pod dráty na Sepetné

Beskydy, třetí den od příchodu pod Medvědí skálu. Sešel jsem níž. Podél lesní pěšiny, kde už stromy nehledí jen k nebi, ale i dolů – jako by samy váhaly, kdo tudy prošel přede mnou.

Sepetná. Před lety rekreační oblast. Bazény, chatky, asfaltky s rozpraskaným krajem. Dneska ticho. Jen vítr klepe o koruny smrků a vrzající zbytky elektroinstalace.

Šel jsem opatrně. Svlékl jsem svrchní bundu, kvůli hluku. Příliš blízko k bývalé civilizaci, příliš mnoho slepých rohů. A ten pocit, že mě někdo sleduje, se nevrátil.

Nezmizel. Na kraji lesíku nad lanovým centrem jsem zahlédl siluetu. Zády ke mně, na okraji bývalé louky. Vysoký, se zbraní přes záda. Ani se nehnul. Jen stál.

Zatajil jsem dech. Vlk seděl. Nezaútočil. To bylo znamení.

Pomalým krokem jsem se stáhl zpět do krytu pod listím. Muž (nebo žena?) mě neviděl – nebo to jen předstíral. O pár metrů dál jsem našel něco, co tam nepatřilo: spojka z elektroinstalace. Opravená. Čerstvě.

Ti, kdo jsou tady, neplení. Oni obnovují.

A tak jsem zůstal. Ve stínu, mezi stromy, a čekal.

Celou hodinu se silueta nepohnula. Hlídka? Nástraha? Nevím.

Ale jedno vím jistě: tady někdo žije. A drží si svůj prostor. Zapsal jsem si detaily – typ zbraně, držení těla, směr pohledu. Přesný azimut k místu, kde stál.

Zítra zkusím jinou cestu. Možná obejít přes sjezdovku. Možná ne. Možná… bude lepší, když mě najdou oni.