Díl 4: Stoupání k hoře, která bdí

Beskydy, čtvrtý den putování, směr Lysá hora. Už z dálky působí jinak. Lysá hora. Královna Beskyd, jak se jí kdysi říkalo. Ale dnes už to není jen hora. Je to signál. Viditelná ze všech stran. A právě to z ní dělá problém.

Ti, kdo přežívají v horách, netouží být vidět. Ale Lysá… je jako maják. A pokud v ní někdo je, pak to není náhoda. Vydal jsem se na severovýchod. Ne po značce. Ne po cestě. Ale šikmo přes lesy. Mapa už tu moc neplatí. Všechno zarostlé, posunuté, zborcené.

Jdu pomalu. Vlk mě předbíhá, ale neztrácí mě z očí.

Turistická trasa je v troskách. Bahno, popadané stromy, stopy po dávném požáru. Ale taky něco nového – zvláštně vykácený pruh lesa. Úzký, vedený přímo nahoru. Příliš rovný. Příliš… umělý.

Zastavil jsem se. Naslouchal. Nahoře bylo ticho. Ale ne to přirozené. Byl to tichý zákaz.

Rozhodl jsem se pokračovat po vrstevnici, podél skalnatého pásu. Starý lovecký chodník. Téměř neviditelný, ale znám ho. Kdysi jsem o něm slyšel vyprávět. Vedl prý až pod Gabrielku. Nevím, jestli ho najdu. Ale je to lepší než jít nahoru po přímé. Pokud je na Lysé někdo… pak má výhled na celou oblast. A každého, kdo se blíží, uvidí jako první. Já takový luxus nemám.