🫥 3. Kapitola: Jméno, které zůstalo za mnou

Nepamatuje si své původní jméno. Ne že by ho zapomněl – nechal ho tam.

Říkají mu Tenzin. Není si jistý, jestli to přijal, nebo se do něj jen vepsalo jako označení. Ale jméno, se kterým se narodil, to nebylo. To zůstalo na druhé straně.

Stalo se to během tichého ústraní v Himálaji. Samota, ticho, tma. Meditace hluboká jako smrt. Seděl dny bez pohybu, tělo se vytrácelo, myšlenky mizely. A jednoho dne – možná to bylo ráno, možná noc – přestal být sám sebou.

Byl jen pozorování. Byl přítomnost bez já. A pak – uprostřed té prázdnoty – se něco podívalo zpět.

Ne jako zrakem. Ale jako by jeho samotná přítomnost byla zahlédnuta. A v tom okamžiku uslyšel hlas, který nepatřil světu. Nebo alespoň ne tomuto.

Hlas beze slov, který rozuměl. Neučil ho. Nesoudil. Jen… sledoval.

Když otevřel oči, měl v sobě ticho, které nezmizelo. Nesl si ho zpět do chrámu, do každodenních rituálů. Ale někdy, v noci, se mu vracel obraz.

Krajina bez horizontu. V jejím středu sloup – lesklý, průsvitný, jako paměť vody. Nikdy o tom nemluvil.

Až do dne, kdy mu jiný mnich ukázal obrázek, který prý našel na internetu.

Bez popisku. Bez zdroje. Sloup. Rovina. A v noze sloupu stín, který připomínal lidské tvary – jako by se někdo zvedal ze země. Nebo naopak… do ní klesal.

Tenzin se ten večer posadil k modlitbě. Ale místo manter zašeptal tiše do prostoru: „Už se díváš znovu?“

A něco v něm… odpovědělo. Ne slovy. Ne zvukem. Ale změnou rytmu jeho srdce.

📝 Ze zápisníku Tenzina: Ten obrázek se poprvé objevil na anonymním fóru zaměřeném na lucidní sny. IP adresa vedla k Praze. Obrázek měl název: “Vzpomínka na nic”