🫥 6. Kapitola: Mezi pulzy

Nebyla si jistá, kdy se to stalo. Možná ve chvíli, kdy zhasla světla v observatoři. Možná dřív. Možná… nikdy.Lena se probrala v prostoru, který neměl okraje.

Neviděla nic. Ale cítila – tlak, jaký zažíváš pod vodou. A zároveň lehkost, jako když se ti zdá, že letíš… ale nevíš proč. Stála na rovné ploše, která se nehýbala, ale vibrovala. Slabě. Každý krok byl bez zvuku. Ale uvnitř ní něco odpovídalo. Nebylo to tělo, co se hýbalo. Byla to mysl v těle, které si půjčila.

Před ní – ve vzdálenosti, kterou nešlo změřit – se zvedal sloup.Tentokrát nebyl lesklý. Byl matný. Jako kámen pokrytý prachem věků, které nikdo nepočítá.

A v jeho stínu něco leželo. Tvarem to připomínalo člověka. Ale nebylo to člověk.

Byla to absence. Jako když někdo vystřihne tvar z látky a zůstane jen chlad prázdného místa.

Lena se přiblížila. Sloup zašeptal. Ne slovy. Ale vzpomínkou, která nebyla její. „První, kdo slyšel ticho, byl slepý. Poslední, kdo promluvil, se už nevrátil.“ Obraz kolem ní se změnil. Krajina začala dýchat. Pulzy vibrovaly synchronně s jejím srdcem. A pak – někdo ji pozoroval. Ne zepředu. Zevnitř.

Lena ztuhla. Nemohla se hnout. A tehdy to proniklo skrze ní. Bylo to jako dotek.

Jako myšlenka, kterou jsi nikdy neměl, ale teď si ji pamatuješ celý život. Eidolon. Znělo to, jako by jí to jméno položili do dlaně. Jemně. A pak ho přitiskli k jejímu čelu. Nebolelo to. Ale zůstalo.

A pak se probudila. Byla zpátky v observatoři. Na zemi. Pavel nad ní klečel. Jeho oči byly rozšířené, ruce se třásly.

„Byla jsi pryč. Minuty. A pak jsi najednou zašeptala něco… v jazyce, který nedává smysl.“

Lena se posadila. Celá se třásla. A v ruce držela kresbu, kterou nikdy předtím neviděla. Kresbu sloupu. A kolem něj… osm postav. Každá z nich měla stín místo tváře.