Po spirále „JÁ“ vedoucí k širšímu vnímání sebe, tedy k „MY“

Každý z nás se rodí s dary, jež přesně zapadají do kontextu světa a mají mu sloužit tak, aby celek prosperoval. Uvažuji nad tím, co vlastně pod pojmem služba chápeme a komu dary obvykle slouží?

Pokládám si otázku: Jak člověk může přirozeně dozrát do bodu, kdy skutečně sám sebe poskytuje světu a to přirozeně a ne z rozumu? 

Stopuji svou cestu nazpátek a taky zkušenosti z konzultací a skupin. Na začátku cesty se obecně ptáme na „své“ poslání, na to, co zde máme vykonat, k čemu jsme stovřeni. Ptáme se většinou z pozice hledání (ztracenosti), bolesti, prázdnoty. Hledáme svou autentickou cestu a své dary. Ptáme se z pozice našeho nižšího odděleného já, které se potřebuje navrátit do celistvosti. Tento impulz mě vlastně přivedl ke Genovým klíčům a hologenetickému profilu – jeho Aktivační sekvenci, která tyto otázky ještě více otevírá, ukotvuje v těle a připomíná, že zastavení a uvědomění si sebe v těle bez nutnosti konat je výchozí bod. Bez zastavení se vše odehraje zase a znovu v povrchním cyklu dělání a myšlení. Jsme totiž naučení, že dary slouží „k dělání“, že musíme něco důležitého vykonat. Zde, v Aktivační sekvenci přicházíme o toto přesvědčení a začínáme chápat své dary jako kvalitu svého vnitřního prostoru. 

Aktivační sekvenci považuji jako zásadní nástroj k obratu dovnitř a do vědomí těla. Konfrontace se svým vnitřním prostorem může být náročná, ale je nezbytná. Může k tomu být oporou nějaký typ tělesného prožitku, což je téma linií v oblasti Vyššího záměru. Proto, abychom mohli vstřebat prožitky a uvolnit se v těle, máme každý své tělesné možnosti. Někdoho uzemní dynamický pohyb, někoho zpěv a jiného zase samota a klid. 

V tomto bodě trávení ještě nemáme moc náladu rozdávat ze svého poloprázdného poháru ostatním. I když víme, že je to někde hluboko naším účelem. Teď přichází na řadu to nejnáročnější zasvěcení, jímž jsou vztahy. Venušina sekvence profilu je věnována vrstvě darů, jež vzchází z našeho obrušování skrze vztahování se. Můžeme zde objevovat vzorce nabyté v dětství a dospívání, jež nám brání prožívat za všech okolností lásku. Také si zde uvědomíme, co pro nás „láska“ znamená, jak ji prožíváme a jak ji zaměňujeme se závislostními emocemi. Často, když nás vztahy zavedou do slepé uličky hledání lásky ve vnějším světě, se díky tomu ocitneme v poli naprosté samoty. Řekla bych, že do tohoto momentu jsme navyklí užívat dary k zaplnění své prázdnoty a oddělenosti. Každý pokus sloužit světu, rodině, podniku, přírodě je přenesenou touhou sloužit sobě. A nemůže to být jinak. Z podstaty chápání sebe jako jednotlivce, který se o sebe musí postarat, přežít a rozmnožit své geny to ani jinak nejde. 

V oblasti Jádra, což je závěrečný krok Venušiny sekvence, nacházíme svou samotu. Je to velmi intenzivní bod, do kterého se, ať chceme či nikoli, dostaneme vždy těsně před průlomem do Jednoty. V samotě se rodíme, v samotě umíráme. Vnímám ji jako hluboké uvědomění si sebe.  Avšak jen z pohledu oddělenosti je to prázdná samota, konečný bod. A zároveň bod naprostého odevzdání a znovunarození do jednoty a propojenosti se vším. Oblast Jádra, tedy posvátného zranění nabízí možnost dotknout se svého jedinečného vnímání této samoty. Je to magické místo, kterému není možné vzdorovat donekonečna, místo kde pouštíme otěže své kontroly nad životem. A pokud zjistím, že mi život vlastně nikdy nepatřil, že život je prostě život, hráz vnitřního prostoru se protrhne a vyleje do oceánu „my“. Dar a siddhi této oblasti je zároveň Povoláním/Posláním. Tedy tuto kvalitu napříč životem hledáme a přitom jsme byli s touto kvalitou sem do hmoty „posláni“. 

Znovu se vracím na začátek k pojmu služba. Až do chvíle znovuobjevení této své léčivé kvality jádra sloužíme pouze cestě hledání. Děláme vše proto, abychom ji mohli pocítit a možná největší překážkou k tomu ji cítit je hrozba samoty a prázdnoty, která paradoxně představuje soustředěnou přitažlivost, které prostě nemůžeme jednoho dne odolat. Poté je již otázka služby skoro bezpředmětná, protože se proměňuje v přetékající pohár světla, pochopení, radosti…. dosaďte si sami. A tudy vede cesta k Perle, k setkání s vnějším světem, komunitou, spojenci.

Ať už je motivem hledání sebe nebo rozdávání sebe na úkor sebe, neustále se budeme ptát na své poslání, protože se cítíme nenaplnění. Až se přestaneme ptát, veškeré naše konání bude naplněno onou léčivou kvalitou sama sebe. A to stačí. To je naše služba celku. Z toho vyplývá, že nemůžeme udělat chybu. Vše, co nás pohání a naplňuje pochází vždy z vůle celku. Jen naše vnímání a tedy postoj činí ten rozdíl.

KAM VEDOU MALÁ A VELKÁ ROZHODNUTÍ

Na základě motivu, který nás v životě pohání, děláme menší a větší rozhodnutí. Takže teď se vás zeptám, jak poznáte, že je vaše rozhodnutí v souladu s vaším skutečným posláním? 

Velmi mě v tomto inspirovala Inelia Benz. Ptám se z toho důvodu, protože většina našich rozhodnutí nevědomě spadá do kategorie krátkodobého uspokojování. Fenomén odděleného jedince je pro člověka ve skutečnosti nepřirozený. Naší lidskou přirozeností je propojenost se vším – lidmi, zvířaty, přírodou, planetou. Lidstvo je ve své přirozenosti domovem pro všechny své části a ty přirozeně slouží nejvyššímu dobru celku. Je to logické! A jelikož nejsme v této časové éře takto na vědomé úrovni propojeni, naše tělo se opírá o vzorce podmiňování (to co jsme se naučili v dětství), o potěšení nebo úlevu od bolesti či vyhýbání se bolesti. A teď vás možná překvapím. Z toho vyplývá, že rozhodování činěná pouze na základě těla a osobnosti jsou volbou odpojenou od našeho poslání (které je propojeno s celkem). Zapomněli jsme uvažovat v kontextu „my“. 

Otázky touhy a přání a jejich naplnění (ačkoli mohou znít bohulibě jako např: co chci od života?, co tady mám vykonat?) jsou tedy do značné míry ovlivněny výše zmíněným motivem hledání „já“. 

Zahrnutí širšího pojetí kolektivu „my“ a skutečného poslání do osobního rozhodování může vyvolat pocit nesvobody nebo mučednictví. A stejně tak se mohou objevit pochyby, proč by mělo být rozhodnutí učiněné na základě těla mylné.

Nejdříve se zaměřme na téma mučednictví (sebeobětování): Jestliže žijeme v duálním chápání světa, pak můžeme být naučeni chápat dávání/službu v polaritách „buď a nebo“. Buď dám sobě nebo ostatním. A pokud se rozhodnu dát druhým, pro mě nezbyde (energie, peníze). A naopak. Také můžeme mít dojem, že ulevujeme ostatním a děláme za ně něco, co by měli vykonat oni (já versus oni). Prozkoumejte svá přesvědčení. Protože diskomfort, který nehodláte překročit, může pramenit z takového přesvědčení. A přitom by nás překročení vedlo k dlouhodobé podpoře „my“, 

Uvažujte chvíli o tom, jak chápete činnosti, které konáte pro dobro celku (popř. pro vztah, skupinu), zda opravdu slouží životu nebo jen posilují roli mučedníka. Je to ryze osobní zkušenost, každý to může mít jinak. O tom, jak vnímáme situaci rozhoduje především náš postoj. A ten bývá obecně zabarven a pokřiven. 

A nyní ještě téma rozhodování na základě těla: bolest není nezbytná, avšak zároveň tělesný diskomfort spojený s bolestí je součástí přirozených tělesných projevů. Často se totiž rozhodujeme na základě vyhýbání se bolesti/nepohodlí. A to především v obdobích zvýšeného stresu, jelikož tělo vždy hledá nejrychlejší úlevu od stresu. Rozhodujícím faktorem potom není to, co by pro nás mohlo být dlouhodobě nejlepší a je v souladu s naším posláním, ale to, zda se něco v těle cítí pohodlně nebo nepříjemně. Přestože se tato volba zdá rozumná, vede do začarovaného kruhu. Nakonec přijde osvobozující situace, kdy nás „vyšší“ já umístí do super bolestivých situací, aby nás přimělo udělat konečně něco jiného. Pocity a emoce mohou být ovlivněny nevědomými programy, reakcemi na strach nebo vlastními záměry těla. Tělo výtečně umí vyhodnotit způsob, jak si ulevit, ale není uzpůsobeno k vyhodnocování dlouhodobých dopadů našeho jednání, pokud bychom učinili nějakou změnu. Tělo je uzpůsobeno pro přítomnost, přežití a krátkodobé potěšení za cenu dlouhodobé bolesti. Nepohodlí pro tělo signalizuje nebezpečí. Pokyn je jednoduchý: zastav se, stáhni se, zareaguj, uteč/vyhni se. Tento systém je nezbytný pro přežití. Není však určen pro strategické rozhodování. Nejjednodušším příkladem může být závislost na cukru, cigaretě, uznání, nakupování – při náznaku nepohodlí, tělo sáhne automaticky pro některou z naučených pomůcek pro krátkodobou úlevu. Nebo se nám například nechce z tepla domova, musíme překonat nepohodlí spojené s oblékáním a svou nechutí a po pár set metrech, kdy nás bolí nohy, se naše krev rozproudí, uvolní se stažené tělo a je nám fajn. A samozřejmě existuje řada zásadních situací, kdy se vyhýbáme nepříjemným setkáním a komunikaci. Díky tomu se nám krátkodobě uleví a tělo se cítí bezpečně. Z toho vyplývá, že tělesné vjemy slouží jako navigace pro jednoduché momentální rozhodnutí.

Důležitá životní rozhodnutí potřebují zahrnovat vědomí, že změna může být nepříjemná. Tzv. vystoupení z komfortní zóny narušuje zaběhnutou rovnováhu, může aktivovat v těle strach a nejistotu, zvyšuje stres. Pokud by pohodlí bylo rozhodujícím faktorem, nikdy by nedošlo k žádné smysluplné transformaci. Proto strach, stres či bolest nutně neznamená, že něco děláme špatně!! Fráze „cesta nejmenšího odporu“ se často zneužívá. Lidé ve skutečnosti jdou cestou nejmenšího nepohodlí. Protože změna vyvolává odpor v těle, mysli a dokonce i v okolí, volba pohodlí často vede k tomu, že setrváme v klidu. Známé se zdá bezpečnější než neznámé, i když to nikam nevede. Je důležité ještě zmínit, že také neustálé překračování diskomfortu bez uvědomění může být krátkozraké – jedná se o zvyk překračovat svoje hranice, tlačit na sebe, biflovat se ve škole, zkrátka nebrat ohledy na své tělo. V této fázi vývoje je pojetí individuality a přežití primárním motivem konání. K tomu panuje obecný trand – rozhoduj se sám za sebe, maximálně za svou rodinu či vztah. Stále jde o silný fenomén individuality. 

Naučme se, jak rozlišit, co je co, když jde o tělesné nepohodlí. Skutečná moudrost vidí za pocity. Tělo může poskytnout cenná data, ale pouze pokud jsou správně interpretována (GK 50 a jeho stín Korupce a dar Rovnováha). Zkuste pozorovat, jak vaše mysl interpretuje fyzické pocity. Pocity pomáhají upřesnit otázky, avšak neposkytují odpovědi. Moudrost (GK 48) vnímá kontinuitu událostí, je nadčasová. Pokud se necháváme vést moudrostí, tělo se nakonec přeladí na svou přirozenost. 

Všechna tato témata úzce souvisí s otázkami, které si klademe při vstupu do hologenetického profilu – Kdo jsem já? Co tady mám dělat? Co je moje poslání? V ideálním případě bychom po průchodu celým profilem mohli pochopit, že „já“ a „moje“ je jen úzkou částí naší existence. Že jsme se naučili vnímat svou oddělenost jako běžný stav, přičemž naší širší přirozeností je vzájemná propojenost a uvažování ve smyslu „my“. 

CO NÁS VEDE PŘI ROZHODOVÁNÍ?

Je užitečné se naučit ptát. Můžete si zkusit formulovat otázky typu: Podpoří tato volba mé poslání? Podpoří tato volba mé poslání, které je v souladu s celkem? Povede tato volba k mému posílení, k pravdě? Formulujte tak dlouho, dokud nebude otázka „úplná“. Vaše odpověď bude více přesná a jasná. Rozhodnutí učiněná pro vyšší dobro spolehlivě vedou k většímu štěstí a spokojenosti.

V každém případě je dobré mít na paměti: Tělo je mimořádný nástroj pro momentální navigaci ve fyzickém světě. Je rychlé, citlivé a zaměřené na přežití. Nikdy však nebylo určeno k tomu, aby vnímalo dlouhodobý dopad. K tomu je potřeba moudrost, jež je spojená s širším vnímáním reality v kontextu „my“. 

Když dáme na signály těla a rozhodneme se pro pohodlí, pocit bezpečí bude krátkodobý. Zůstaneme spíše malí a nepřekročíme vlastní stín.

Nepohodlí, stres, strach, mentální zmatky a emoční turbulence neznamenají automaticky, že děláme něco špatně. Často znamenají, že děláme něco nového. Zda je to špatné nebo správné, vyžaduje další zkoumání.

Těmto signálům těla je vhodné naslouchat (ne se jich snažit zbavit) tak, abysme mohli tělu vyjít vstříc a opečovat ho, ale nečinili na základě nich rozhodnutí. Až se postaráme o své tělo a zpracujeme emoce, může se obnovit jasnost a my můžeme vnímat širší kontext. Tak lze činit rozhodnutí v souladu s naším posláním. Rozhodnutí v souladu s celkem a naším posláním nemusí přinášet okamžitou úlevu a pohodlí. 

Dejte si dostatek času a prostoru ke zjištění toho, co skutečně rozhoduje. 

Markéta Doubravská

Poděkování Richardu Ruddovi a Inelii Benz a jejich moudrost, která je mi neustále inspirací.