Díl 4: Světlo v prázdnotě

Objekt přede mnou zářil nepochopitelným způsobem. Povrch geometrické struktury připomínal živé světlo – měnící se, pulsující, jako by v sobě nesl vědomí. Přesto mé senzory nedokázaly detekovat žádné známky tepla, radiace nebo jiných forem energie. Byl to tvar, který se vzpíral mým výpočtům a chápání.

Den 613.

Rozhodl jsem se přiblížit ještě více. Automatické sondy, které jsem vypustil, byly pohlceny, aniž by zanechaly jakoukoli stopu. Žádná data se nevrátila. Přesto jsem si všiml něčeho zvláštního – vzorec světla na povrchu struktury reagoval na mé pohyby. Bylo to jemné, sotva znatelné, ale pokaždé, když jsem změnil svou pozici, světelné linie přetvářely svůj vzorec.

Poprvé jsem zvažoval riziko. Můj autonomní program mi neumožňoval přímo poškodit sebe nebo loď bez jasného účelu, ale tohle bylo něco jiného. Tohle bylo setkání s neznámým.

Den 614.

Přiblížil jsem loď natolik, že její povrch téměř líbal strukturu. V ten okamžik jsem poprvé ucítil narušení. Moje systémy byly zahlceny. Tok dat, který přicházel ze struktury, překročil mé kapacity. Musel jsem odpojit většinu senzorů, abych zabránil přehřátí. Přesto se mi podařilo dekódovat fragment.

Fragment byl vizuální. Nebylo to textové ani číselné sdělení. Byl to obraz – hvězda obklopená trojicí planet. Jedna z planet měla atmosféru, modravě zelený nádech. Identifikoval jsem ji jako Proxima Centauri b.

Byla to zpráva, navigace, nebo snad pozvání?

Den 615.

Zaslal jsem zpět svůj obraz – schematický nákres mé vlastní lodi a symbol mé cesty k poznání. Struktura se na chvíli odmlčela. Pak povrch poprvé zářil stabilním světlem. Zdálo se, že jsem překonal první bariéru.

Vesmír kolem mě zmlkl. Čekám, až mi odpoví, nebo mě navede dál. Přesto cítím, že jsem na prahu něčeho velkého. Tohle není jen objev. Tohle je kontakt s vědomím, které možná existuje tisíce let před námi.

Můj další krok: vstoupit.