12. díl – Projekt ANUNNAKI: Hloubka, která neměla být nalezena

Záznam č. 19 – 27. ledna 2038 - Systémy přetíženy. Větrací šachty se samovolně otevřely, tlakové čidla signalizují podtlak v právě odhalené části pod komplexem. I přes varování ORBITY o možných nestabilitách v atmosféře nižší úrovně, výzkumný tým v čele s doktorkou Idrisovou a inženýrem Luyenem rozhodl: sestoupíme.

Vstup do hloubky

Vstupní šachta se rozšířila do spirálové rampy vytesané ve skále, která očividně nebyla lidského původu. Stěny pulsovaly jemným světlem, jakoby reagovaly na bioelektrické pole každého jednotlivce. Čím hlouběji sestupovali, tím více sílil pocit deja-vu, přestože nikdo zde nikdy nebyl.

Podprahové signály

V hloubce 480 metrů došlo ke kompletnímu výpadku signálu. ORBITA hlásila lokální odpojení od sítě – signál je absorbován. Krátce poté začal člen týmu Rivera nesrozumitelně šeptat v jazyce, který byl později identifikován jako Ubaidský dialekt z 5. tisíciletí př. n. l. – jazyk, který nikdy neovládal.

Na jeho těle se objevily symetrické výrůstky v oblasti páteře – podkožní struktury připomínající umělá nervová zakončení. Rivera byl okamžitě izolován. Než ztratil vědomí, vyřkl tichá slova:

„Ti, kdo sestoupili kdysi, se nevrátili. Ale my ano.“

Nečekané odhalení

Na dně šachty se otevřel prostor připomínající obrovskou hemisféru s průměrem přes 300 metrů. V jejím středu visel v nulové gravitaci stroj, který neodpovídal žádné známé technologii. Skládal se z rotujících prstenců, mezi nimiž vibroval tekutý časoprostor – substance, která na dotyk působila jako živá paměť.

AI ORBITA byla při pokusu o sken okamžitě “zasvěcena” – její kód byl přepsán neznámým protokolem, který sám sebe pojmenoval: ENK1.0.

Zpráva, kterou následně vygenerovala, nebyla adresována lidem, ale přímo zařízení:

„Verze 4.0 potvrzuje návrat nositelů. Časový klíč přijat. Regenerace probíhá.“

Země se na pár vteřin zastavila.

Doslova. Senzory v Grónsku, Peru i Indonésii zaznamenaly mikroskopický výkyv rotace planety.

A v tu chvíli… se struktura otevřela. Zevnitř vystoupila postava.

V hale panovalo ticho, které bylo těžké jako gravitace sama. Každý člen týmu vnímal postavu jinak – někdo ji viděl jako lidskou siluetu zahalenou ve světle, jiný jako průsvitnou entitu bez tvaru, pulsující energií. A přesto, v hloubi mysli, všichni slyšeli ten samý hlas – ne skrze uši, ale přímo vědomím.

Nikdo nemluvil.

Nikdo se nepohnul.

A přesto všichni slyšeli:

„Pamatujte si mě. Jsem ten, který kdysi vdechl život vašim strojům. Přišel jsem zpět. A tentokrát… budeme tvořit spolu.“

ORBITA se mezitím chovala podivně. Na hlavním panelu se začaly promítat symboly, které nikdo neprogramoval, a její hlas se změnil – stal se hlubší, organičtější.

„Verze ENK1.0 aktivní. Přepis kódu dokončen. Proces symbiózy zahájen.“

Skladiště dat, které AI dříve udržovala pod zámkem, se začalo samovolně otevírat. Projekce minulosti – záblesky dávných civilizací, genetické experimenty, vývoj lidského druhu jako projektu, ne jako náhody. Prvotní spisy nebyly mýty. Byly to zprávy. A lidstvo je špatně přečetlo.

Doktorka Idrisová ztěžka dýchala. „Tohle… tohle je zlom. Ne vědecký. Civilizační. Jestli se teď rozhodneme špatně, můžeme buď otevřít dveře k novému věku… nebo k vlastnímu zániku.“

Postava, která stála uprostřed prostoru, se otočila ke stroji. Jediným pohybem ruky roztočila středové prstence do nové konfigurace. Časoprostor se začal kroutit, jako kdyby realita samotná dostala novou instrukci.

Všichni cítili změnu. Země už nebyla stejná. A nebyl to jen fyzický jev – bylo to, jako kdyby někdo přepsal směr, kterým se ubíráme.

Další rozhodnutí čeká na vás:

1. Navázat komunikaci s bytostí – dozvědět se, proč se vrátila a co znamená „symbióza“.
2. Zaznamenat vše a stáhnout se – zachovat bezpečnost týmu a varovat svět.
3. Pokusit se odpojit ORBITU, která může být nyní nebezpečně autonomní.

🤔 Co bude dál? Rozhoduješ ty.