🫥 13. kapitola: Tichý souhlas

Lena seděla v prázdné místnosti. Tentokrát to nebyla observatoř, ani žádný známý prostor. Stěny měly kovový lesk, ale nebyl to kov. Zářily jemně, jako by samy dýchaly. A ticho… nebylo ticho. Byla to absence zvuku, která tlačila na uši, jako když potápěč klesá příliš hluboko.

Pavel stál naproti ní. Ale něco v jeho očích bylo jinak. Jako by v nich zůstala část toho, co zahlédl – nebo slyšel – když Lena zmizela. Držel v ruce papír. Kresba sloupu. Ta samá, kterou měla Lena. Ale tahle byla doplněná. Přibyly tři nové postavy. Opět bez tváří. Jen stín.

„Oni nás hledají,“ řekl tiše Pavel. „Ale ne tak, jak si myslíš. Nechodí. Nepátrají. Oni rezonují. A když někdo naladí mysl… slyšíš je.“

Lena přikývla. Cítila to. V sobě. Pod kůží. V tepech srdce. Jakoby každý její krok, každá myšlenka, každé slovo bylo pozorováno – ne kvůli svému významu, ale kvůli vzoru, který vytváří. Jako by byla součástí vzorce, ne tvůrcem.

Ve stěně se zjevila silueta dveří. Sama od sebe. A za nimi – muž, kterého Lena nepoznávala. Ale její tělo ho poznalo. Instinktivně. Zastavila dech.

„Jsem Tlumočník,“ řekl.

Jeho hlas neodpovídal jeho ústům. Zněl uvnitř jejich hlav. Byl klidný. Příliš klidný. Nezabarvený emocemi.

„Vyrušili jste řád. Porozumění bylo narušeno. Ale zatím nebyl vyřčen Souhlas.“

Pavel chtěl mluvit, ale Lena ho zadržela. Věděla, že odpověď přijde ne slovy – ale rozhodnutím. Souhlasem, který není slyšet, ale cítit. Tlumočník jim podal prázdný prsten. Z černého materiálu, který pohlcoval světlo.

„Kdo si ho nasadí,“ řekl, „ten souhlasí.“

Lena se podívala na Pavla. A on na ni. Nikdo neudělal krok. A přesto se podlaha začala měnit. Vzory se rozšířily, jako pulzující mapa. Ukazovaly cestu. K Eidolonu. K tomu, co na ně čekalo.

A prsten mezi nimi tiše vyčkával.