Díl 2: Stopa v mechu

Beskydy, druhý den po zápisku pod Medvědí skálou. V noci se ozvaly dva výstřely. Daleko. Tlumené. Ale přesto výstřely.

Ráno bylo zamlžené. Když jsem se vyškrábal zpátky na úroveň stezky, vlk už čekal. Neštěká. Nikdy neštěká. Ale když cítí něco blbě, zpomalí. Dneska zpomalil.

Kolem Medvědí skály vede stará, dnes už neznačená pěšina, která klesá k chatám na Sepetné. Turisté ji dřív dobře znali. Dnes jí pohltila příroda. Jít po ní je dnes o přežití.

Les je tichý. Ne normálně tichý – spíš jako kdyby se i vítr bál. A pak jsem to viděl. Otisk. Čerstvý. Vlhký mech byl rozšlápnutý. Ne zvíře. Bota. Těžká, možná vojenská podrážka. A nebyla sama. Další asi o metr dál. A pak stopa, která se zastavila. Příliš hluboká. Jako kdyby se někdo náhle zarazil.

Podíval jsem se kolem. Vlk zůstal za mnou a zvedl čumák. Ticho.

Na větvi byla uvázaná vlákna plastového pytle. Prastarý způsob značení. Když se někdo ztratil – nebo chtěl být nalezen. Ale tenhle uzel byl dvojitý. Signál pro ty, kdo vědí. To nebyla prosba o pomoc.

Byla to výstraha. Kousek dál pod smrkem bylo něco, co z dálky vypadalo jako tlející pařez. Ale byl to zrezlý plech. A pod ním dřevěná konstrukce. Úkryt. Starý. Možná předkolapsový. Uvnitř jen pavučiny, stará přikrývka a kovový hrnek, na kterém bylo cosi vyškrábané: „Smečka drží své.“ Nepatřím k nim.

Ale tohle bylo znamení. Nejsem sám. Někdo tu byl – možná ještě je.

Večer se rozhodnu sejít až k chatkám. Musím zjistit, jestli ty stopy někam vedou. Jestli vedou k nim.

V těchto horách se už dlouho neví, kdo je lovec a kdo je kořist.

Pokračování příště…

📝 Zápis z této cesty – v prémiové části.