🫥 7. Kapitola: Osm bez tváře

Pavel nemohl odtrhnout pohled od kresby, kterou Lena držela. Sloup. Osm postav. Všichni měli stín místo obličeje. Jako by někdo jejich tvář vymazal z existence.

„To jsi nakreslila ty?“ Lena zakroutila hlavou. Pomalu, jako by si nebyla jistá, co to znamená.

„Byla jsem tam,“ řekla. „Ale nevím, jak se to dostalo sem.

“Pavel ji vzal za ruku. Byla ledová.

„Eidolon,“ zašeptala pak. „To slovo mi zůstalo. Ne jako jméno. Spíš jako… otisk. Vědomí, které o sobě nepochybuje.“

Ve vedlejší místnosti se na monitoru bezpečnostní kamery spontánně rozsvítil obraz. Záběr směřoval na střechu observatoře. Nikdo tam nebyl. Jen pohyb ve stínu – krátký, neuchopitelný.

A přesto kamera zachytila teplotní stopu. Osm bodů. Do kruhu. Nikdo je neviděl vstoupit. Nikdo je neviděl odejít.

V tu samou chvíli, stovky kilometrů daleko, Tenzin znovu seděl v meditační místnosti. Poprvé od svého návratu z ticha se modlil nahlas. Ale slova se mu pletla. Jako by se mu jazyk lámal o jinou strukturu. Mantry zněly cize. Ne ve výslovnosti – ale ve významu, který náhle nepoznával.

Pak přišlo trhnutí tělem. A vize.

✨ Viděl krajinu, nekonečně tichou, a sloup – tentokrát rozdělený ve dvě části.

Mezi nimi něco rostlo. Ne ze země. Z prostoru mezi nimi.Když se probudil, měl poprvé v životě krvavou slzu na tváři.

A na podlaze jeho cely byla kresba, kterou nenakreslil. Stejná jako ta, kterou právě držela Lena.

Ve stejný čas – pátý přeživší.

Mladík, kterého v dětství zachránili po 14 minutách klinické smrti. Od té doby mlčel. Nikdy nepromluvil.

Dnes, v psychiatrické léčebně, poprvé začal mluvit.

Ale nikdo mu nerozuměl. Jazyk, kterým mluvil, neexistoval. Ale všechna zařízení v jeho pokoji zaznamenala prudké změny frekvence.

A na stěně, do které se dřív bouchal hlavou, teď prstem kreslil sloup. A osm stínů kolem něj.

Uprostřed pak začal psát jedno slovo, opakovaně: E I D O L O N