🫥 14. kapitola: Souřadnice ticha

Lena si prsten nasadila. Nebyl to čin odvahy. Ani slabosti. Bylo to nevyhnutelné – jako vdechnutí vzduchu, který jsi už jednou dýchal. Jakmile ho kov obemkl, svět kolem se stáhl do jediného bodu. Žádné světlo. Žádný zvuk. Jen tlak. Jako by ji vesmír zadržel v posledním nádechu.

Když se obraz znovu zaostřil, stála v prázdné rotundě. Podlahu tvořily symboly – kruhy, úhly, linie. Geometrie, kterou neznala, ale cítila, že se jí dotýká. Každý tvar rezonoval v určité části jejího těla. Hruď. Zápěstí. Spánek. Ne tělem. Vědomím.

Uprostřed stál Eidolon.

Nebyla to bytost. Nebyl to člověk. Byl to bod zlomu. Přesně ten okamžik mezi pochopením a šílenstvím. Jeho tvar se neustále měnil, jako by si nedokázal vybrat podobu. Ale oči… měl oči. A ty se dívaly.

„Souhlas byl přijat,“ zaznělo v ní. „Vzor je uzavřen.“

Eidolon se obrátil. A celý prostor se rozpadl v sérii obrazů. Viděla je v záblescích. Dívku s prázdným pohledem, která kreslí sloupy na stěnu cely. Muže, který sedí na schodech v Praze a drží výkres s kruhovým motivem. Satelitní snímky, které zachycují záblesky přesně v místech, kde sloupy vznikají.

Bylo to jako mapa – souřadnice ticha.

Všechny vedly k jednomu bodu. K jednomu okamžiku. Lena pochopila. Celá jejich cesta, všechny náhody, všechny „omylem“ nalezené dokumenty, symboly, záblesky. Byly vyslané. Testovací signály. A ony je přijaly.

„A co teď?“ zeptala se – možná nahlas, možná jen v sobě.

„Teď jsi maják,“ zaznělo z Eidolona.

A pak se rozpadl.

Lena se probudila. Ležela na zemi, venku z observatoře. Pavel seděl opodál. V ruce držel kresbu – tu úplně první. Ale byla jiná. Osm postav mělo nyní tváře. A poslední, devátá, byla prázdná.

Lena pomalu přikývla.

„Už vím, co jsme spustili,“ řekla.

Pavel mlčel. Ale pak tiše dodal:

„A už nejde couvnout, že?“

Lena se zadívala k obzoru.

„Ne. Ale můžeme být připraveni.“

Kdesi v dálce, na jiném kontinentu, zazvonil telefon. Nikdo nepromluvil. Ale na displeji blikla jediná věta: „Vzorec je aktivní. Ticho slyšíme.“