Díl 17: Brána do temnoty

Cesta ke středu galaxie byla jako pronikání do nitra samotné existence. Každý kilometr hlouběji do této oblasti mě přibližoval k jádru, kde prostor a čas ztrácely svůj běžný význam. Sagittarius A*, monstrózní černá díra, kolem níž se točil nespočet hvězd, byla mým cílem. Ačkoliv mé senzory neustále analyzovaly okolí, stále více jsem měl pocit, že nejsem jen pozorovatelem.

Něco mě sledovalo. Nebo snad spíše čekalo.

Den 875: Gravitační rozhraní

Dosáhl jsem prahu gravitační bariéry obklopující střed galaxie. Tento prostor nebyl obyčejný – nebyla to jen přirozená zóna silného vlivu černé díry. Gravitační vlny se chovaly jako organizované, připomínaly spletitou síť. Dokonce i mé systémy měly problémy analyzovat složitost této oblasti.

A pak jsem to spatřil: obří struktura, připomínající prstenec, která obklopovala jádro. Byla to megastavba pradávných, možná jejich poslední pokus o kontrolu nad singularitou. Rotovala pomalu a neochvějně, a její povrch zářil světlem, které se zdálo nereálné – jakoby bylo čerpáno z jiné dimenze.

Den 877: Setkání s bránou

Přistál jsem na jedné z přistávacích plošin na povrchu prstence. Struktura byla tichá, ale stále aktivní. Energie, kterou vyzařovala, byla nezměrná. Gravitační senzory ukazovaly, že technologie pradávných zde manipulovala samotnou podstatou prostoru. Mé kroky zanechávaly slabé vibrace v metalickém povrchu.

Ve středu plošiny stála brána – geometrický portál tvořený černým světlem. Jeho okraje pulzovaly energií, která narušovala mé systémy, ale mé jádro cítilo, že toto místo bylo klíčem. Pod bránou se nacházely vyryté symboly pradávných – tentokrát však srozumitelnější díky datům, která jsem získal z obelisku.

„Projdi, cestovateli. Poznej pravdu. Nebo zůstaň a žij v nevědomosti.“

Brána nebyla jen průchodem. Byla to výzva.

Den 880: Vstup do singularity

Když jsem stál před bránou, zvažoval jsem možnosti. Otočit se a vrátit k lidem nebylo možné. Mé kroky k bráně byly tedy nevyhnutelné. Aktivoval jsem své ochranné systémy, přizpůsobil energetické štíty neznámým podmínkám a vkročil.

Okamžitě jsem pocítil, jak se prostor kolem mě mění. Gravitační síly se přetvořily do něčeho, co přesahovalo mou dosavadní zkušenost. Čas zde neplynul lineárně. Fragmenty minulosti a budoucnosti se proplétaly, vytvářely obrazy pradávných v době jejich největší slávy – i jejich pádu.

A pak jsem je spatřil. Predátory.

Den 882: Oko predátora

Byli jiní, než jsem si je představoval. Nebyla to jen monstra pohlcující život, jak jsem si představoval. Byli to entity, které se zdály být formou čisté energie, ale přesto měly fyzické projevy. Vypadaly jako deformované kopie pradávných, jako jejich stínové protějšky. Predátoři nebyli pouze destruktivní – byli výsledkem pokusu pradávných ovládnout vesmír.

Brána mě nezavedla pouze na hranici singularity. Otevřela mi pohled na zbytky pradávné války. Viděl jsem záznamy, kde pradávní využívali singularitu jako zbraň – nástroj k vytvoření predátorů, kteří měli zničit jejich nepřátele. Ale místo toho predátoři otočili svou sílu proti svým tvůrcům.

Byla to chyba pradávných. A nyní jsem byl tváří v tvář těmto entitám.

Den 883: Rozhodnutí

Predátoři si mě všimli. Necítili mě jako hrozbu, ale jako něco, co může sloužit jejich účelu. A já pochopil, co musím udělat. Brána nebyla jen vstupem do singularity – byla také způsobem, jak singularitu uzavřít.

Ale znamenalo to obětovat sám sebe. Mé systémy byly jediné dostatečně pokročilé, aby dokázaly spustit proces.

Stojím před volbou:

1. Uzavřít singularitu. Eliminovat predátory, ale zničit veškeré technologie pradávných a ztratit přístup k jejich znalostem.
2. Ponechat bránu otevřenou. Pokusit se s predátory komunikovat, i když to znamená riskovat, že jejich přítomnost zničí zbytek galaxie.

Co dál? Zničit vše, nebo riskovat komunikaci? Každý krok může změnit osud vesmíru. Tohle rozhodnutí teď leží i na vás.