16. díl – Projekt ANUNNAKI: Krevní tón Země

Záznam č. 23 – 4. února 2038, Lokace: Podzemní komora Abzu, Eridu, Irák.

Aktivace

Krev doktorky Idrisové se dotkla povrchu disku. Ne špína, ne tlak, ale její genetická informace – přesněji řetězec mitochondriální DNA – byla klíčem.

Disk se zlehka rozzářil temně modrou září, a místo zvuku se ozval vjem. Celé tělo vnímalo tón. Ne ušima, ale kostí. 432 Hz – rezonance života.

Ve stěnách komory se začaly objevovat jemné praskliny – nikoli destruktivní, ale jako kdyby se povrch sám rozepnul, podobně jako staré posuvné dveře. Odkryl další komoru, menší, kulatou, s podlahou tvořenou mozaikou, kterou svět dosud nikdy neviděl.

Mozaika neznámé paměti

Vědci identifikovali v mozaice známé prvky:

• Precizní hexagonální struktury připomínající stavbu včelích pláství, ale v přesných matematických poměrech Fibonacciho posloupnosti.
• Symboly, které nebyly nikde oficiálně zaznamenány, ale téměř identicky se vyskytují na vrcholu megalitických staveb v Pumapunku (Bolívie) – tam, kde kámen tvrdší než žula nese laserově přesné řezy bez jakékoli technologie.
• Střed mozaiky: Znak podobný mapě hvězdného systému – po srovnání s astrofyzikální databází odpovídá pozici hvězd ze Země… před 26 000 lety. Tedy na konci poslední doby ledové.

Proč to nevíme?

Dr. Luyen poznamenal: „Jestliže něco nebo někdo ovlivnil vývoj civilizace, musel také ovlivnit paměť historie. A pokud opravdu existuje rezonující síť vědomí Země, pak zapomnění může být záměrná obrana.

“A pak vytáhl záznam ze staré mapy Piriho Reise z roku 1513 – osmanského admirála, který zaznamenal Antarktidu bez ledu, přestože ta byla oficiálně objevena až v roce 1820. A podložil jej další anomálií: všechna místa, kde dochází k nejasnému skoku v lidské historii (Göbekli Tepe, Mohendžo-Daro, Teotihuacán) mají společné vibrace v půdě – měřené přístrojem ELF-Tac na frekvenci 7.83 Hz, známé jako Schumannova rezonance.

Tyto frekvence se aktivovaly i v Eridu – v okamžiku kontaktu s krví.

Zjevení nebo vzpomínka?

Když Idrisová vstoupila do mozaikové komory, čas se zpomalil. Ne symbolicky – podle měření šlo o reálný pokles vnímání vnějších hodin o 4,6 sekundy.

A pak… obraz. Ne projekce, ale kolektivní vidina všech přítomných.

Viděli:

• Město. Ne ze současnosti. Ne z minulosti. Z doby, kdy neexistovaly státy.
• Vysoké, štíhlé postavy se světlou pokožkou a kovovými symboly na čele.
• Jeden z nich – Enki? – držel v ruce něco mezi knihou a nástrojem. Záznam vědomí.
• A hlas, hluboký a čistý: „Vaše paměť není ztracená. Je uzamčená. Byli jste postaveni na kódu, který byl deaktivován. Nyní je čas návratu. Paměť se obnovuje.“

Nešlo jen o vědění – něco se změnilo i v ní.

Po návratu z komory Idrisová mluvila jiným tónem, používala výrazy z mrtvých jazyků, které nikdy nestudovala. Její srdeční rytmus kolísal v rytmu theta vln, běžných pouze u hluboké hypnózy nebo šamanského transu.

Zaznamenala do deníku: „Měli jsme za to, že je to stroj. Ale tohle je… vědomý orgán. Paměť Země, spojená se vším živým. A my jsme byli odpojeni. Úmyslně. Možná kvůli ochraně. Možná kvůli něčemu horšímu.“

Možnosti dalšího vývoje:

1. Pokusit se navázat záměrnou komunikaci skrze aktivní trans (šamanský, EEG synchronizovaný stav) – využít Idrisovou jako médium. Risk přetížení nervového systému, ale možný přímý přenos vědění.
2. Vrátit se s diskem zpět do Grónska a propojit dvě vědomí planety – sever a jih – vytvořit “most”, o kterém mluvil Enki, ale riskovat propojení globálních sil.
3. Uzamknout komoru a zahájit výzkum mozaiky a jejích podobností s ostatními megality na Zemi – racionální cesta, bez kontaktu, ale s možností potvrdit, že vědomí planety se skutečně rozprostírá globálně.

🤔 Co bude dál? Rozhoduješ ty.