Díl 5: Znamení

Pátý den. Z výšky se všechno zdá být klidnější. Ale to je jen iluze.

Od rána se držíme mimo jakýkoliv otevřený prostor. Pruh lesa podél hřebene je dost hustý, abychom se v něm ztratili, a dost vysoký, abychom měli výhled.

Nešlo si nevšimnout, že některé stromy byly pokácené úmyslně – ne kvůli dřevu. Kvůli výhledu. Nebo střelecké linii? Nepříjemný pocit, že tu nejsme sami, mě provází od včerejška. Ale dnes… dnes už to není pocit. Dnes je to fakt.

Když jsme míjeli starý rozvrácený posed, ucítil vlk něco dřív než já. Ztuhl. Nevrčel. Jen se díval směrem mezi stromy.

Zastavil jsem se taky. Nadechl jsem se. Zadržel dech. A uslyšel to. Tiché cvaknutí. Mechanismus.

Kov o kov. Pružina. Někde blízko. Možná 10, 15 metrů.

Zůstal jsem v dřepu. Ticho. Vlk se pomalu stáhl za strom. Nic dalšího se nestalo. A pak jsem to uviděl.

Ne přímo – odraz. Ve vlhkém jehličí ležela skleněná střepina, šikmo zasazená do větvičky. Dávalo to smysl jen z jednoho úhlu: odněkud shora. Byli jsme sledováni. A někdo to chtěl, abych to věděl.

Rozhodl jsem se dál pokračovat v klikaté trase. Ne nahoru. Ne dolů. Do boku. Chtěl jsem uniknout z jejich zorného pole. Ale asi bylo pozdě.

O hodinu později, když jsme sestupovali do úzkého žlabu, jsem na stromě našel šipku. Z kůry někdo sloupal pruh a zanechal znak. Zprávu. Směr.

A pod ní……zavěšený kus vlčí srsti.

Tohle není varování. Tohle je výzva. A já nevím, komu tím dělám radost, když půjdu dál…