Jak učím Conrího na auto. Pomalu a opatrně.

Jako štěně měl 🐺 Conrí z jízdy autem panický strach. A nebyl to takový ten „lehce se bojím“. Byla to kombinace hororu, katastrofického filmu a osobního protestu. Jakmile se objevil v autě, následovalo všechno – třes, zvracení, nehody… a scény, za které by se nestyděl ani herec v hlavní roli.

Auto pro něj tehdy znamenalo konec světa.

Veřejná doprava? Žádný problém. Ale publikum je vítáno.

Ve vlaku, autobuse nebo tramvaji byl vždy docela v pohodě. Tedy… relativně.

Čím víc lidí s námi jelo, tím víc měl potřebu hrát divadlo. Taková jeho blbá povaha. Publikum = výkon.

Když bylo prázdno, ležel klidně. Když bylo plno, bylo třeba dát všem jasně najevo, že on je tady hlavní postava 😅 . Ale pořád to bylo zvládnutelné. Auto však zůstávalo zapovězené území.

Teď na to jdeme znovu a jinak. A hlavně pomalu.

Tentokrát jsem se rozhodl, že to neuspěcháme. Žádné „tak pojď, nasedni a jedeme“. Ne. Auto teď není dopravní prostředek. Auto je zajímavé místo.

Začali jsme úplně jednoduše. Několik „sezení“ na zadních sedačkách. Jen tak. Sednout si spolu do auta a prostě tam chvíli být. Bez jízdy a bez nějakého očekávání.

Poprvé to byla nervozita jak blázen. Třepal se, nemohl se uklidnit, hlava jela na plné obrátky. V tu chvíli přišla ke slovu jeho slabost. A že je silná - jídlo. Sušené maso.

Musím uznat, že u mlsouna jeho kalibru je maso silný argument. Zklidnění přišlo pomalu, ale přišlo. Asi po pěti minutách už nebyl v panice, ale jen seděl a pozoroval lidi, co chodili kolem auta. Takové jeho oblíbené šmírování světa.

Podruhé už to bylo jiné. A potřetí taky.

Při druhém sezení se mu do auta moc nechtělo. Ale jakmile jsem mu trochu pomohl, byl znatelně klidnější. Všechno si znovu důkladně proňuchal, zkontroloval okolí a opět se pustil do sledování dění kolem auta.

Třetí návštěva auta proběhla velmi podobně. Žádná panika, žádná scéna. Jen lehká nejistota a pak klasické „kontroluju svět“.

Upřímně? Tenhle začátek je lepší, než jsem čekal.

Speciální pamlsky. Pouze pro auto.

V téhle fázi jsem udělal jednu důležitou věc. Pořídil jsem pamlsky, které pro něj budou existovat jen v autě. Nikde jinde. Žádná výjimka. Ano, uznávám, mohl jsem to udělat hned napoprvé. Ale co už. Lepší pozdě než vůbec.

Cílem je jednoduchá asociace:

• auto = super mňamka
• auto = dobrý pocit
• auto = těšení se

Teď nás čekají ještě asi tři podobná posezení v autě. Pořád bez jízdy a pořád v klidu.

Další krok: já vpředu, on vzadu. A svět se nezbořil.

Předchozí fáze zvládl 🐺 Conrí na jedničku. Jsme tedy již v další fázi. Já sedím na místě řidiče, Conrí už je sám vzadu. Thle si zase párkrát zopakujeme a až na něm uvidím, že je zase o něco více jistější, tak přidám to, že pomalu obejdu auto, chvíli u něj budu je stát a zase nastoupím dopředu. Budu u toho pozorovat jeho reakce uvnitř auta.

Ne proto, abych ho stresoval, ale aby si zvykl i na to, že člověk občas z auta vystoupí. Třeba na benzínce atd.

Cílem je upevňovat v něm klid klid.

Motor. Zvuk. A pak teprve jízda.

Až bude v pohodě i tohle, přijde krok s nastartovaným motorem. Jen sedět, poslouchat, nic víc. A teprve úplně nakonec krátké jízdy. Pak o něco delší. A uvidíme, kam až se dostaneme.

Počítám s tím, že to bude boj klidně na dva měsíce. Ale věřím, že nenásilné posouvání po krůčkách a specifická odměna, kterou jinde nedostane, může u takového mlsouna fungovat. Nikam nespěcháme a můžeme si tyhle pomalé krůčky dovolit.

Jsme na začátku. Ale jdeme správným směrem.

Jsme teprve na začátku cesty. Ale jsem přesvědčen, že jdeme správným směrem. Bez tlaku. Bez zbytečných chyb. A s masem v kapse 😅

O tom, jak se nám to daří, budu průběžně psát dál. Třeba to pomůže i někomu dalšímu, kdo doma řeší podobnou situaci.

Držte nám palce. A Conrímu hlavně pevné nervy. A dostatek masa. 😄🐺