15.07.2025 12:00

🫥 1. Kapitola: Návrat

Byl mrtvý přesně dvě minuty a sedmnáct sekund.

Aspoň to tvrdila sestřička na jednotce intenzivní péče. Ale on měl pocit, že tam byl celé dny. Možná roky. A přitom si nepamatoval nic… jen ticho. A stín.

Pavel se vrátil do života s arytmií, slabou pamětí a pocitem, že mu něco chybí. Ne ve smyslu tělesném – i když měl občas problémy se stabilitou a viděním – ale jako by uvnitř něho byla… díra. Tiché místo, do kterého se někdy propadal i během dne.

Nejprve si myslel, že je to posttraumatický stres. Pak, že jde o depresi. Ale deprese nemluví. A tohle začalo mluvit. Ne slovy. Ne hlasem.

Začalo to jako zvuk na okraji sluchu – hluboký, rezonující tón, slyšitelný jen v absolutním tichu. V noci. Nebo když se ponořil do vany, ponořil uši pod hladinu a zadržel dech.

Během jednoho takového večera, o tři měsíce později, začal kreslit. Automaticky. Jako by ruka nepatřila jemu. Pocházel z IT, neuměl kreslit, ale linky byly přesné, ostré.

Na papíře se objevil úzký sloup – lesklý, bez stínu. A kolem něj nekonečná pláň.

Toho večera začal mít první výpadky času.

Další den kontaktoval svého známého – psychologa Michala, který pracoval s lidmi po traumatických stavech. Při sezení mlčeli téměř pět minut, než Pavel pronesl: „Pamatuješ na ten sen, co jsi mi kdysi vyprávěl? S tím sloupem, co se nedal obejít?“

Michal zbledl. „To nebyl sen,“ zašeptal.„ To bylo… když jsem se ztratil v sobě během tibetského retritu. Tehdy jsem taky… odešel. Na pár minut. Mozek bez kyslíku, říkali.“

Oba mlčeli. A pak Michal vytáhl z šuplíku svůj starý sešit. Na pomačkaném listu byla ta samá kresba. Sloup. Rovná krajina. A u paty sloupu – něco, co se nedalo zaostřit.