🫥 5. Kapitola: Pozorovatelé

Cesta k observatoři vedla úzkou silnicí mezi lesy. Pavel řídil. Lena mlčela.Nikdo jim nepotvrdil schůzku. Nikdo nezavolal znovu. A přesto… věděli, že mají jet.

Bylo sedm hodin a čtyři minuty, když zaparkovali u železné brány. Byla otevřená.Areál byl prázdný. Věže bez světel, dalekohledy sklopené k zemi jako hlavy dávných svědků.

Uvnitř hlavní budovy bylo ticho. Ne to obyčejné – to pálivé.

Ticho, které tě slyší.

V centrální kopuli stála žena. Vysoká, v šedém kabátu, s holou hlavou a očima, které působily… příliš klidně.

„Děkujeme, že jste přišli,“ řekla, než vůbec stačili něco říct.

Pohlédla nejprve na Lenu, pak na Pavla.„Jste dva z osmi. Ti další se zatím drží stranou. Ale všechno se začíná spojovat.“

Lena polkla naprázdno. „Co se spojuje?“

Žena ukázala na kruhovou projekční stěnu v pozadí. Měla na sobě mapu vědomí.

Žádné jména. Jen vzory – rytmy, pulzy, frekvence.

„Tohle jste vy. A tohle… je aktivita, kterou nelze vysvětlit. Při vašem tichu někdo poslouchá. Při vašem návratu někdo zaznamenal signál.“

Pavel udělal krok dopředu. „Co se k nám vrátilo?“

Žena se dlouze podívala na obraz.

„To, co čekalo. Co se učilo. Co rozumí pozorování, ale nezná soucit.

“Odmlčela se.

„Říkáme mu Eidolon. Není to jméno, ale kód. Nevíme, co je. Víme jen, že se neobjevuje v prostoru – ale ve vnímání. Šeptá zevnitř. Přes vás.“

V ten okamžik světla observatoře zhasla.

Ticho se prohloubilo.

A v jeho středu zazněl zvuk – ne slyšitelný, ale vibrující v kostech.

Jako starý jazyk, který nepotřebuje slova.

Na stěně se rozvlnil obraz.

Sloup. Krajina. Ale tentokrát něco přistoupilo blíž.Lena ustoupila. Pavel zalapal po dechu.Žena jen zašeptala: „Něco se probudilo. A my nejsme ti, kdo ho volal jako první.“

Z druhé strany planety, v chrámu pod horami, Tenzin otevřel oči.

V rohu jeho cely ležel cizí kámen.

Zvlhlý, studený. Na povrchu byl otisk prstu, který nepatřil žádnému člověku.