🫥 2. Kapitola: Zpěv v tichu

Ticho mělo váhu. Ležela ve vodě, dokonale nehybná, uzavřená v černé kapsli velikosti rakve. Všechno bylo odpojeno – světlo, zvuk, čas. Jen pulz v uších a dech, který se rozplýval v prostoru.

Lena si myslela, že bude mít strach. Většina lidí to tak vnímá. Ale u ní se naopak něco otevřelo.

Po prvních deseti minutách přestala cítit tělo. Po dvaceti čas. A někdy mezi třicátou a čtyřicátou minutou uslyšela zpěv.

Byl to tón. Vysoký, jasný, krásný a nelidský. Ne sluchově, ale hluboko ve vnitřním prostoru, jako když se rozezní nervy v páteři.

Nechala ho znít. A tón jí odpověděl. Vědomí se rozepnulo do prostoru. Zdálo se jí, že stojí na prázdné pláni, cítí chlad a ve vzduchu krouží něco, co nemá jméno. Viděla sloup. Průsvitný, bez stínu, vysoký jako paměť, která nepatří člověku.

Když ji vytáhli, byla klidná. Lékař se jí zeptal, jak dlouho si myslí, že byla uvnitř. Řekla: „Den. Možná dva.“ Byla tam přesně čtyřicet čtyři minut.

Od toho dne zpěv zůstal.

Vždy jen v tichu – když vypnula vše, když se ponořila pod hladinu, když v noci usnula u zdi. Zpěv, který se učil. Měnil se. Občas napodoboval její vlastní myšlenky. Občas zněl jako ona.

Začala kreslit. Nikdy předtím to nedělala, ale teď… teď to nešlo zastavit. Kruh kolem kruhu, linie, a pak sloup. Všechny kresby mířily k němu. A pod ním – vždy v rohu papíru – něco, co vypadalo jako pohyb.

Třetí měsíc po experimentu jí přišel e-mail. Bez odesílatele, bez předmětu. Obsahoval jen jeden přiložený soubor – sken kresby.

Sloup. Rovná krajina. Stín pod hladinou.

Na okraji bylo rukou připsáno: „Nejsi sama. Zavolej.“ Telefonní číslo. Česká předvolba. Jméno: Pavel.