🫥 9. Kapitola: Fáze tři

Místnost se ponořila do šumu. Tablet v Pavlových rukách zhasl. Jen displej na okamžik zableskl bílým symbolem – osm teček v kruhu a jedna uprostřed. Pak všechno zhaslo.

Zvenčí se ozval hluboký tón. Ne jako zvuk – spíš vibrace, která šla kostmi. Sklo v oknech zadrnčelo. Kovové stolky se rozechvěly. Zářivky zablikaly do rytmu. A Lena cítila, že ten rytmus zná.

Pulzoval přesně jako to ticho tam dole. Pod prahovou hranicí.

„Odpoj to,“ křikl Pavel a přiběhl k zásuvce. Muž z programu Třetí kód ho chytil za ruku. „To nejde vypnout,“ řekl klidně. „To není přenos. To je odpověď.“

Na stole se sama od sebe rozvinula kresba, kterou Lena držela. Papír se začal vlnit, jako by pod ním proudil vzduch. A pak se uprostřed vypálilo nové slovo. Tentokrát v rytmu těch pulzů.

AShAR.

Pavel ucouvl. „Tohle není možný. To… to se děje přímo před náma.“

Muž v černém vytáhl z kapsy malý přístroj – kovový váleček s jemnými rytinami. Na konci svítil modře.

„Sledovací senzor. Zaznamenává změny v magnetickém poli.“ Když ho zapnul, dioda okamžitě zrudla.

„To není frekvence,“ zamumlal. „To je… přítomnost.“

Lena se držela stolu. Zdi observatoře se začaly prohýbat.

Nelámaly se – spíš se posouvaly, jako by se prostor rozhodl, že už nechce být rovný. Na sekundovou vteřinu zahlédla něco mezi nimi – stín, který měl tvar, ale nehmotnost.

A ten stín se díval z obou stran současně.

Pavel zaječel, když spadl na zem. Ze zásuvky vytryskla modrá jiskra, která se neztratila – zůstala viset ve vzduchu, jako kapka tekutého světla. Pomalu se rozšiřovala. A pak z ní vystoupil zvuk. Šepot. Desítky hlasů, které říkaly totéž, jen v různých jazycích.

„Třetí fáze začala.“

Muž z programu se pokusil zapnout vysílačku. Jenže místo signálu se z reproduktoru ozvalo zachrčení. Ne elektronické. Organické. Z reproduktoru vytékal šedý dým, který se choval jako živý. A v tom dýmu se zableskly dvě oční štěrbiny – krátce, rychle. Přesně v rytmu pulzů.

Lena ztratila rovnováhu. Muž v černém ji zachytil, ale jen na okamžik. Z jeho ruky do ní vklouzlo něco ledového a elektrického – myšlenka, která nebyla jeho, ale patřila někomu jinému.

Zaslechla v hlavě hlas: „Není to zlo. Je to návrat.“

Pak se muži zastavila tepna na krku. Na tváři měl klidný výraz. A krev mu začala téct z uší. Pomalu, rovnoměrně. Do rytmu.

Lena klesla k zemi. Všechno kolem se zpomalilo. Tlak v hlavě rostl, dokud se neozvalo prasknutí, jako by se něco uvnitř ní zlomilo. A pak – ticho.

Ne ticho, které znala. Ticho, které mělo strukturu. Vrstevnaté, dýchající, živé.

Znovu slyšela to slovo. Eidolon. Ale tentokrát ho nezaslechla. Tentokrát ho řekla.

Když Pavel znovu otevřel oči, stál v místnosti sám. Na zemi nebyl nikdo. Jen osmicípý symbol vypálený do betonu. A uprostřed něj – otisk Lení ruky. Černý, jako by byl ze stínu.

A vedle něj přístroj, který stále svítil červeně.

Na jeho displeji bylo jedno číslo: 8.00 Hz.