15. díl – Projekt ANUNNAKI: Klíč z Eridu

Záznam č. 22 – 2. února 2038, Lokace: Jižní Irák, 30 km jihozápadně od města Nasírija.

Mise ERIDU-01

Expediční tým přistál v oblasti, která byla v posledních letech považována za příliš nebezpečnou kvůli nestabilní bezpečnostní situaci. Přesto sem směřovala tajná mezinárodní operace krytá jako geologický výzkum. Oficiálně šlo o průzkum zbytků zikkuratu známého jako Tell Abu Shahrein – podle starověkých záznamů právě zde stálo nejstarší známé město lidstva: Eridu. Ale mise měla jiný cíl. Tichou rezonanci.

Pozadí mise

Po odpojení AI ORBITA v Grónsku začali členové týmu trpět shodnými sny, které ukazovaly spirálovou šachtu pod ruinami Eridu. Nešlo o obyčejné halucinace – během EEG měření bylo potvrzeno, že všichni aktivní snící vstupují do stejné mozkové frekvence 4,88 Hz, kterou ve výzkumech NASA z 90. let spojovali s tzv. mimojazykovou komunikací.

Signál přicházel z místa, kde oficiálně nemělo nic být – geologické mapy ukazovaly dutinu v hloubce přibližně 90 metrů, přesně pod ruinami.

První sestup

Po dvou dnech výkopů byla odhalena vstupní šachta, zasypaná jemnou směsí slaného písku a jílu. To samo o sobě bylo podivné – vrstva odpovídala geologickému složení z doby před 12 000 lety, což by překrylo původní stavby Eridu ještě před sumerským osídlením.

To by znamenalo, že stavba pod městem předcházela civilizaci samotných Sumerů.

Komora „Abzu“

V hloubce 87 metrů byla objevena komora vytesaná do černého čediče, tvořící téměř dokonalý kruh. Na jejích stěnách byly symboly identické s těmi, které promítla aktivovaná struktura v Grónsku – hexagonální vzory, symbol AN, ale především znak, který zatím zůstával nejasný:

✶ – šesticípá hvězda s vnořenou spirálou. Ve starobabylonských textech označována jako “abgal” – znalec, moudrý rádce bohů.

Na stropě komory se nacházel kovový disk o průměru 2,3 metru. První analýzy ukázaly materiál podobný iridiové slitině s mikroskopickými strukturami, které absorbují okolní magnetismus. Při kontaktu s biologickým materiálem (rukavice s potem) začal disk vydávat tón o frekvenci 432 Hz – stejná frekvence, jakou používá pulsar PSR B1919+21 (ano, opět ten samý).

Ztráta člena týmu

Při pokusu o přenos disku k analýze došlo ke zhroucení výzkumníka Leifa Brandta. Jeho poslední slova byla:

„Oni nejsou pryč. Jsou pod námi. Vždy byli. Naslouchají. A… pamatují si nás.“

Po kolapsu byla jeho EEG aktivita stále aktivní – ve stavu podobném hluboké meditaci. Tělesné funkce zachovány, vědomí odpojeno. Zcela připomínající stav „neural disconnect“, zaznamenaný při testech exosenzorického vnímání v ruském projektu „Kosmopoisk“.

Staré tabulky, nové smysly

V zapečetěné přihrádce komory byl objeven fragment destičky se zápisem v archaickém klínovém písmu. Byl přeložen takto:

„Kdo vstoupí bez svolení, tomu nebude odpovězeno. Ale kdo pozná tón své krve, otevře paměť Země.“

Dr. Idrisová si uvědomila, že disk nereaguje na kontakt – ale na DNA.

Závěr: Nejde o technologii. Jde o paměť planety.

Zjištění, že Enkiho struktury možná nejsou stroje v lidském smyslu, ale živé paměťové uzly planety, mění pravidla hry. Možná tu nejde o kontakt s civilizací, která „přiletěla“. Možná vždy byla tady. A my jsme pouze znovuobjevili něco, co naši předci potlačili. Možná záměrně.

Možnosti vývoje:

1. Použít krev člena týmu a aktivovat disk – riskantní, ale může vést k přímému kontaktu nebo otevření další vrstvy reality.
2. Odeslat disk zpět k analýze do Grónska a spojit ho s původním obeliskem – pokusit se propojit dvě lokality jako jeden systém.
3. Ukončit výzkum a komoru opět zasypat – přijmout, že vědomí Země je příliš nebezpečné a že probuzení může znamenat konec lidstva, jak ho známe.

🤔 Co bude dál? Rozhoduješ ty.