🏰 Hrad Houska

Někdy mám pocit, že některá místa v sobě nosí ticho tak hluboké, až z něj bolí uši. Ne ticho náhodné… ticho staré, pozorující, téměř lidské. A pokaždé, když jdu cestou lesem k Housce, cítím, jak se to ticho rozprostírá kolem mě jako neviditelný plášť.

Tady se nešeptá. Tady se čeká.

Hrad Houska je zvláštní už na první pohled. Nestojí na strategickém místě, nehlídá žádnou cestu, nevypadá jako místo, kde by se měly psát dějiny. A přece se o něm mluví už stovky let. Ne jako o hradu… ale jako o víku. O kamenném víku, které má udržet něco pod sebou.

Něco, co se kdysi dralo ven.

Když stojím u jeho zdí, mám vždycky pocit, že mě někdo pozoruje. Ne nepřátelsky… spíš s jakousi zvědavostí, jako by si mě měřil stín, který na mě dopadá. Zdi jsou silné, okna obrácená dovnitř, a pod nohama je cítit zvláštní napětí. Jako by podzemí dýchalo.

A právě podzemí je srdcem celé legendy.

Kdysi tu byla díra. Ne doly. Ne chodba. Díra do země, o které se říkalo, že z ní v noci vylézali tvorové bez jasných obrysů. Lidé je popisovali různě — jednou jako pokřivené lidské postavy, jindy jako cosi, co se spíš plazilo, než chodilo. Všechny popisy měly jedno společné:

ty oči. Oči, které se nezdály být z našeho světa.

A tak byl hrad postaven přesně nad tím místem.

Ne jako sídlo.

Ale jako zátka.

Nejtemnější příběh se odehrál v 16. století. Odsouzený muž dostal zvláštní nabídku: pokud se nechá spustit do té díry a poví, co viděl, bude mu odpuštěno. Souhlasil. Přivázali ho na lano a spustili dolů.

Než se lano napnulo, z hlubin se ozval výkřik, který dodnes straší v kronikách. Když ho vytáhli zpátky nahoru, vypadal… starší. Vlasy měl prošedivělé, oči šílené.

Prý viděl bytosti, které nebyly z masa.

Prý slyšel hlas, který mu říkal jeho jméno.

Prý cítil, že to místo je živé.

Za pár dní zemřel.

A Houska si jeho tajemství nechala.

V moderní době se sem sjížděli okultisté, skupiny hledající brány jinam a později i nacisté. Zůstaly po nich jen díry ve zdech a pár zápisků, které prý někdo rychle odvezl.

Dodnes prý některým lidem na hradě „mizí čas“. Minuty se prodlužují, nebo naopak zmizí.

A když stojíš přímo nad dnes už zamřížovaným otvorem… cítíš proud vzduchu.

Jenže nefouká nahoru. Ale dolů.Jako by to místo opravdu dýchalo.

Možná je to jen legenda. Možná je to energie staré země.

A možná… pod Houskou leží něco, co už jednou přišlo nahoru. A co se může jednoho dne znovu nadechnout.