🫥 12. Kapitola: Osmý impuls

Lena stála v prostoru, který se měnil podle její pozornosti. Když se soustředila na jednu věc, ta získávala tvar – budova, strom, silueta člověka. Když se na ni přestala dívat, rozpadla se. Nebyl to sen. Byla to realita závislá na vědomí.

Černá dýka v ruce stínové postavy mezi nimi zůstávala nehybná. Lena ji zatím nevzala. Věděla, že pokud to udělá, stane se něčím víc než pouhým pozorovatelem. Stane se uzlem. Portálem. Byla pátá v řadě. Pět přeživších. Každý z nich nesl v sobě část Eidolonu – nebo jím byl od začátku.

Z dálky se ozval pulz. Osm úderů v pravidelném rytmu. Vždy osm. Ale teď – devátý. Pak pauza. A znovu. Osm a jeden navíc.

Lena se rozhlédla. Prostor začal kolabovat. Nestrávené vzpomínky se proměnily v fragmenty, které se rozpadaly na prach. Nad hlavou se otevřel kruhový portál. Ne světlo. Ne tma. Jen pohled zpět – do světa, odkud přišla. Viděla Pavla, jak sedí u zařízení. Mluví, ale ona ho neslyší. On ji ale ano. Nějakým způsobem ji slyší uvnitř.

Zvedla ruku. Udělala pohyb jako při mávnutí, ale místo toho se z portálu vynořila vlna – datová, vizuální i smyslová. Byl to přenos emocí. Strach. Hněv. Touha pochopit.

Pavel se zvedl, přístroj v observatoři zapištěl a změnil tón. Někde v systému to zaregistrovalo kontakt. Všechny kanály se otevřely.

Na jiném kontinentu se v tu chvíli mnich Tenzin zvedl uprostřed meditace a pronesl jméno, které neznal: „Ašar.“ A v jiné místnosti, ve vojenském zařízení, kde ležel mlčící chlapec, se rozsvítil monitor připojený na jeho EEG. Rytmus osmi pulzů byl přerušen. Objevila se neznámá devátá frekvence – dosud nezaznamenaná.

Lena to cítila. Byl to zlom. Osm bylo systém. Devět znamenalo poruchu. Nebo volbu. Podívala se znovu na dýku, pak na portál a zpět na stínovou bytost. Ta neudělala jediný pohyb, ale Lena najednou věděla, co se po ní chce.

Nemusí zničit realitu.

Nemusí ji zachovat.

Musí ji přepsat.

Na druhé straně Pavel klečel na zemi a svíral hlavu. Cítil, jak mu v hlavě někdo přepisuje vzpomínky. Ne odstraňuje je – přepisuje význam. Vzpomínka na dětské hřiště najednou končila křikem, který si nepamatoval. Obraz jeho první lásky se změnil – tvář zůstala stejná, ale hlas říkal něco jiného.

Pochopil, co se děje. Eidolon neútočí. Nepřebírá. Jen čte, učí se, a vrací zpět. Ale ne to, co jsi mu dal. Vrací to, co si myslí, že jsi chtěl.

Lena se naposledy podívala na čepel. A pak ji vzala do ruky.

V tu chvíli se všechny přístroje na všech stanovištích synchronizovaly.

Na monitoru se objevilo jedno slovo: SPOJENO.