🚧 Dívka u krajnice

Jsou silnice, které přes den vypadají úplně obyčejně. Asfalt, stromy, svodidla, občasná zatáčka. Nic, co by tě donutilo zpomalit nebo přemýšlet. Ale v noci… v noci se některé z nich změní. Ne fyzicky. Spíš pocitově. Jako by se kolem tebe zavřel prostor a ty jel tunelem, který nevede jen vpřed, ale i někam dovnitř.

O jedné takové silnici se mi ozvalo už víc lidí, než bych čekala. Neznali se. Nepoužívali stejná slova. A přesto popisovali to samé.

Jeli sami. Byla noc. A u krajnice stála dívka.

Nikdy nevypadala zraněně. Nikdy nemávala. Prostě tam byla. Stála klidně, trochu stranou, většinou v bílém nebo světlém oblečení. A dívala se na silnici. Ne přímo na auto. Spíš… skrz něj.

První reakce bývá vždy stejná. Zpomalit. Někteří zastaví. Jiní jen sundají nohu z plynu, protože v tu chvíli cítí něco zvláštního. Ne strach. Spíš tiché varování, které neumíš pojmenovat. Jakoby ti někdo položil ruku na rameno a řekl: „Ještě chvíli.“

A pak se to stane.

Dívka zmizí.

Neodběhne. Neuhne do lesa. Neotočí se. Prostě tam není. V místě, kde ještě před vteřinou stála, je prázdno. Krajnice. Tráva. Tma.

Někteří řidiči vystoupili z auta. Prošli okolí. Volali. Nikdo. Jiní v panice šlápli na plyn a odjeli pryč. A pak jsou tací, kteří už nestihli ani jedno.

Protože strhli volant.

Hlášení o nehodách jsou až děsivě podobná. Řidič tvrdí, že mu do cesty vstoupila postava. Že se snažil vyhnout. Že tam někdo byl. Policie ale nikdy nikoho nenašla. Žádné stopy. Žádný svědek. Jen auto mimo silnici a člověk, který přísahá, že to nebyla halucinace.

Nejpodivnější je, že se tahle dívka neobjevuje na jednom místě. Někdo ji viděl v severních Čechách, jiný na Moravě. Vždycky na klidné silnici. Vždycky pozdě v noci. A vždycky v okamžiku, kdy řidič jede sám a myšlenkami je jinde.

Jedna žena mi napsala, že dívku viděla dvakrát. Podruhé už nezastavila. Jen projela kolem. A přesto cítila, jak se jí sevřel žaludek, když si všimla, že dívka nemá žádný odraz ve světlech. Jako by světlo skrz ni prošlo.

Další svědek tvrdil, že když se na ni zadíval déle, měl pocit, že se dívá na něco velmi starého. Ne mladou dívku. Ale něco, co si jen vypůjčilo lidský tvar.

A pak jsou tu příběhy, které se vyprávějí potichu. Že se občas dívka objeví na stejném místě, kde se v minulosti stala smrtelná nehoda. Že někdy stojí přesně tam, kde někdo zemřel. A že se ztrácí vždycky těsně předtím, než by ji mohl někdo skutečně oslovit.

Možná je to jen souhra únavy, tmy a lidské mysli.

Možná kolektivní legenda, která se šíří mezi řidiči.

A možná… je to někdo, kdo už dávno nedošel domů. A pořád čeká.

Protože některé silnice si pamatují víc, než bychom chtěli.

A některé duše z nich nikdy nesjely.

🖤 Příště, až pojedeš v noci a uvidíš postavu u krajnice… zpomalíš?