Jak se z paniky stala rutina. Conrí už jezdí autem.

Když jsem psal první článek (Jak učím Conrího na auto. Pomalu a opatrně.) o tom, jak učím Conrího na auto, byl jsem přesvědčený, že nás čeká běh na dlouhou trať. Po zkušenostech ze štěněcího věku – panický strach, zvracení, nehody a zoufalá snaha dostat se z auta ven zuby nehty – jsem byl připravený na týdny, možná měsíce pomalého přesvědčování. Realita mě ale docela překvapila.

Tři týdny. A hotovo.

Celé učení na auto nakonec trvalo necelé tři týdny.Ne každý den, žádná intenzivní drezura. Prostě obden, v klidu, bez tlaku.

Postup byl jednoduchý:

• nejdřív jen posezení v autě
• pak posezení s nastartovaným motorem
• a nakonec krátká jízda – klidně jen přes jednu ulici

Žádné skoky. Žádné „tak to zkusíme, on si zvykne“. A hlavně žádné vystavení několika novým vjemům najednou.

Už si naskočí sám. I když se mu teda moc nechce 😄

Dnes je situace úplně jinde. Conrí si do auta naskakuje sám. Je na něm vidět, že to není jeho nejoblíbenější aktivita na světě, ale… žádné scény. Žádná panika. Žádné třesení. Žádné herecké výkony.

V autě občas mrmle ...nejspíš komentuje moje řízení 😅. Něco ve stylu: „Jako řezat ty zatáčky lépe by neško, taťko? 🙄“ Jinak je ale úplně v pohodě. Leží, nebo sedí a kouká z okna, sleduje svět. Přesně ten stav, o kterém jsem si dřív myslel, že je pro nás sci-fi.

Od jedné ulice k výletům kolem města

Po první úspěšné jízdě jsme zůstali ještě chvíli u krátkých tras. Ne proto, že by to nezvládal, ale proto, že není kam spěchat.Teď už ale běžně vyjíždíme kolem města na zajímavá místa, kde se může proběhnout, očichat les a spojit si auto s něčím příjemným. Postupně budeme trasy prodlužovat – podle jeho reakcí, ne podle kalendáře.Auto se tak nestalo cílem.Auto je jen prostředek k dobrému místu.

Pokud řešíš to samé, nejsi v tom sám

Jestli někdo řeší podobný problém jako jsem řešil já, kyž byl Conrí štěně a měl z auta panický strach, zvracel, pokadil se, škrábal se z auta ven a byl úplně mimo – tak snad tahle inspirace pomůže aspoň trochu. Každý pes je jiný.

Ale postupná metoda má jednu velkou výhodu: nezahlcuje psa několika neznámými věcmi najednou.

• Nástup do auta.
• Nový prostor.
• Zvuky.
• Motor.
• Pohyb.

Když se tohle všechno rozloží na jednotlivé malé kroky, stres se odbourává postupně. Pes si jednotlivé situace „nacvičí“ zvlášť a první delší jízda pak není takový šok.

Shrnutí pěkně po "vlčím"

Ne, nebylo to bez nervů. Ano, chtělo to trpělivost. A ano, maso jako pamlsek taky sehrálo klíčovou roli 😄

Ale výsledek stojí za to.

Jsme tam, kde jsem ještě před pár týdny vůbec nevěřil, že budeme. A to je přesně ten důvod, proč jsem se rozhodl tenhle proces sdílet dál. Třeba to někomu ušetří pár bezesných nocí. A pár zbytečných scén v autě.

A jo…maso zůstává zatím i nadále povinná výbava 🐺😄