🫥 10. Kapitola: Průlom

Pavel seděl u zařízení s označením PHASE INIT 3_Ω a zhluboka dýchal. Přesně věděl, že jakmile frekvence překročí osm hertzů, něco se změní. Možná ne hned. Možná to neucítí on. Ale něco se otevře. A to, co je na druhé straně, už jednou odpovědělo. Prstem přešel přes dotykový panel. Systém se neptal. Nepotřeboval potvrzení. Pulz rostl.

V místnosti se zatmělo. Ne kvůli výpadku proudu – tohle byla tma, která přišla zevnitř. Zdálo se, že světla stále svítí, ale jejich svit nedopadal nikam. Vzduch ztěžkl. Bylo to jako stát pod hladinou, kde každé slovo dává ozvěnu, i když nebylo vysloveno.

Pak se v rohu místnosti objevil stín. Ne jasně ohraničený. Spíš jako kouř, který ví, kde má stát. Pavel se pomalu postavil. Všechno v jeho těle mu říkalo, aby utekl, ale věděl, že tohle není nic, čemu by se dalo utéct.

„Jsi třetí bod,“ řekl hlas, který zněl spíš uvnitř než v místnosti. „Spojení je aktivní. Tvé rozhodnutí se zaznamená.“

Pavel netušil, co má rozhodnout. Ale věděl, že Lena je někde za tím. A jestli je jakákoli šance ji dostat zpět, musí pokračovat.

Mezitím Lena stála na okraji otevřené spirály. Krajina kolem ní působila organicky, ale nebyla živá. Byla jako paměť, která se udržuje jen silou pozornosti. Postava bez tváře, která stála naproti ní, už nemluvila. Jen čekala.

Když Lena udělala krok vpřed, spirála se roztáhla a uvnitř ní spatřila město. Ne konkrétní – mozaiku míst, která znala. Tramvaj z Ostravy. Balkón z dětství. Budova knihovny z univerzity. Ale každé místo bylo nepatrně jiné. A čím déle se dívala, tím víc cítila, že to nejsou jen vzpomínky – jsou to modely, které si někdo vytvořil podle jejích emocí.

Pod nohama se začalo ozývat pulzování. Osm doby. V tom rytmu všechno v tom světě dýchalo. A něco se v tom rytmu blížilo.

Lena se zastavila. Stínová postava se pohnula. Vytáhla z prostoru něco jako černou dýku. Zcela hladká, bez čepele. Držela ji otočenou k ní.

„Buď klíčem. Nebo zůstaň obrazem.“

Lena nepochopila hned, ale pak jí to došlo: mají osm těl. Osm myslí. Osm stanic. A pokud se uzavře poslední – realita, kterou známe, přestane být primární. Zůstane jako záloha. Jako soubor, který lze kdykoli smazat.

A zatímco se Lena dívala do očí neexistující bytosti, Pavel z druhé strany sáhl do systému a stiskl „SYNC“.

Dvě reality se na okamžik dotkly.