🫥 4. Kapitola: Není to sen

Byli domluveni v kavárně bez hudby. Lena na tom trvala. „Cokoliv, co vydává rytmus, mi to kazí“ napsala. „Zpěv pak slábne.“

Pavel seděl zády ke zdi. Zvykl si. Ne kvůli paranoie, ale protože tak lépe vnímal ticho. Když přišla, poznal ji okamžitě. Ne podle fotky, ne podle gest. Podle výrazu v očích – ten podprahový neklid, který znali jen oni.

Seděli dlouho mlčky. Ani jeden netlačil na slova. Pak Lena vyndala kresbu. Byla úplně jiná než ta jeho – výrazně ženská, jemná linka, pocit křehkosti – ale sloup byl stejný. Dokonce i zakřivení stínu pod ním. A něco… v něm. „Co je to?“ zeptal se Pavel. Lena neodpověděla hned. A pak jen zašeptala: „Zpěv má tvář. Ale jen když se nedíváš přímo.“

Začali si vyměňovat zážitky. Slova jako „propad“, „pocit ztráty“, „něco se mnou přišlo zpátky“. Oba měli výpadky. Mikrozapomnění. Změny rytmu srdce. A oba cítili, že to není nemoc.

Pavel jí ukázal druhou kresbu, kterou si nechal pro sebe – ta, kde byl sloup nakloněný, jako by se blížil k zemi. Lena bledla, když ho viděla. „Tohle jsem ještě neviděla. Ale… tohle se mi zdálo.“

V tu chvíli jí zazvonil telefon. Neznámé číslo. Ne české. Zvedla ho. Vteřina ticha.

A pak…„Ticho není prázdnota. Je to prostředník.“ Hlas byl ženský. Klidný. Zcela cizí.

„Zítra, sedm hodin, observatoř nad městem. Přijďte oba. Jinak to přejde k jiným.“ Signál se přerušil. Žádný záznam hovoru, žádný kontakt v historii.

Pavel a Lena seděli dál. Mlčky.

Na stole mezi nimi kresby. V očích otázky. A v prostoru kolem… napětí, které nebylo jejich.

V závěru: Na jiném kontinentu, ve tmavé místnosti, seděl Tenzin a kreslil kruh. Poprvé po letech. Tentokrát nebyl prázdný. Uprostřed něj byl symbol, který nikdy předtím neviděl, ale přesto ho znal.