🫥 Prolog: Ticho pod prahovou hranicí

Nebylo tam nic. A přesto to nebylo prázdné.

Žádné zvuky, žádné světlo. Jen vědomí – rozptýlené, rozpité, zbavené tvaru. Kdyby měl někdo popsat ten okamžik, možná by řekl, že se rozpadl na tisíc směrů a současně byl sevřen v jediném bodě.

Bylo to ticho, které pálilo. Ticho, které dýchalo.

Když se vrátil, první, co ucítil, nebyla bolest. Bylo to zvláštní pnutí v prostoru. Jako kdyby něco ještě zůstalo za ním… nebo spíš něco šlo s ním. Tiše, nenápadně.

Ne jako přízrak. Jako vzpomínka, která nepatří jemu.

O několik měsíců později, v jiných tělech a jiných časech, další přeživší začali kreslit totéž místo: černou rovinu bez horizontu, v jejímž středu stál vysoký, úzký sloup z něčeho, co připomínalo sklo.

Nikdo jim neřekl, co mají nakreslit. Nikdo nevedl jejich ruku.

A pak začali šeptat. Ne věty. Ne slova. Zvuky, které prý slyšeli tam.

Výzkumníci to zpočátku označili za halucinaci, typický důsledek hypoxie a traumatu. Ale data neodpovídala. EEG signály z jejich meditací, hypnóz a záznamů z uzavřených senzorických komor ukazovaly zvláštní anomálie – synchronní výkyvy, jako by všichni procházeli stejným bodem mimo vnímatelný čas.

A pak se to začalo vracet. Ne ony vzpomínky. Ale něco z nich...